Černobílé vidění mi bylo vždycky cizí

čtvrtek 10. červenec 2014 07:02

Jaroslav Čejka
FB profil autora

Rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Čejkou

O vás je známo, že jste autorem mnoha žánrů, a proto bych se vás chtěla ze všeho nejdřív zeptat, kterým z nich jste začínal a proč?

To není tak jednoduché. V deváté třídě, což byla koncem padesátých let obdoba prvního ročníku čtyřletého gymnázia, jsem byl dva měsíce nemocný a musel jsem celé dny ležet. Zpočátku mi to připadalo jako vítězství, protože jsem nemusel chodit do školy a mohl jsem si celé dny číst, ale už po čtrnácti dnech jsem se tak nudil, že jsem si vzal do postele kufříkový psací stroj, na kterém jsem jedním prstem vyťukal epigonský školní román po vzoru knih Jaroslava Žáka. Dokonce jsem si text i sám ilustroval. V té době jsem totiž toužil stát se malířem. Bohužel, můj první spis, ani mé pseudoilustrace za mnoho nestály a už se ani nepamatuji, jaký je stihl osud. K psaní jsem se vrátil až po maturitě, když jsem si na stavbě Ústřední kanalizační čistírny v Praze na Trojském ostrově vylepšoval kádrový posudek. Ale to už jsem psal hlavně verše, i když po letní brigádě, kdy jsem dělal průvodce na hradě Bouzově, jsem napsal také „bačkorovou detektivku“. Bačkorovou proto, že vrah ukryl tělo své oběti do koše s papučemi, které si návštěvníci hradu museli nazouvat na svou obuv, a které se, když byly zvlhlé, vynášely na vnější nádvoří sušit. Můj vrah tak dostal tělo z hradu, aby zmátl vyšetřovatele.

Aha. Tak začněme třeba s poezií. Dokázal byste si ještě vzpomenout na svou první napsanou báseň? Co vás přimělo ji napsat a o čem byla?

Můžu vám ji dokonce zarecitovat, protože si ji dodnes pamatuji. Tady je:

 

SLEZ 

Slez bez šeříku ani ránu
na žebříku jednou k ránu
ve studeném jitřním šeru
děs tě jímá na mou věru

TRUMF

UMF

je značka hodinek
pár černých holínek
potkal slez jenž bez šeříku
po žebříku lez

 

Napsal jsem ji tenkrát (a řadu jí podobných) z obdivu k Šibeničním písním Christiana Morgensterna a také proto, že jsem chtěl okouzlit svou první lásku. Obzvlášť jsem si zakládal na rýmu TRUMF – UMF, protože východoněmecké náramkové hodinky téhle značky se tehdy hodně nosily. Má láska ho ovšem neocenila a dala mi košem. Ale nesáhl jsem si na život jako mladý Werther, prostě jsem sám sebe přesvědčil, že kromě svých mnoha předností měla i jeden dost podstatný nedostatek - nedokázala ocenit můj talent.                                                                                                                                                            

Takže to byla vaše první báseň, ale co taková, která vás nejlépe vystihuje. Našla by se?

Jak se to vezme. Já za takovou považuji jednu ze svých posledních básní - náhodou zase „decima“ jako ta první. Mezi jejich napsáním ovšem uplynulo skoro čtyřicet let, protože můj Zdecimovaný Orfeus vyšel až roku 1999 v mé sbírce Nejlepší léta našeho života, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně. Od té doby ho dávám k lepší při každém svém autorském čtení.

 

ZDECIMOVANÝ ORFEUS

Kde jsou všechny mé Eurydiky
se svými božskými těly.
Zestárly, ztloustly a zošklivěly.
Že jsi mě před nimi uchránil,
živote díky!

Svět nahoře mě už neláká,
nezdá se být až tak skvělý.
Nemám nic z božského rošťáka,
zklamal jsem i jako Orfeus,
jsem prostě na hovno celý.

 

To je docela síla. Chcete snad říct, že už poezii nepíšete? Myslela jsem, že jste jí zůstal věrný, i když si občas odskočíte k povídkám a románům.

Ne, ne, s poezií jsem se rozešel už před patnácti lety, ale rozešli jsme se v dobrém. Rád ji čtu, zajímám se o její vývoj, ale už s ní neobcuji a do ničeho jí nemluvím. Věrný jsem zůstal próze, kterou jsem psal už v sedmdesátých letech, tedy souběžně s poezií. Moje první samostatná knížka tří milostných poém vyšla pod názvem Sentimentální lásky až roku 1979, protože lyrická sbírka Kamenné nebe, která měla vyjít jako můj debut v Mladé frontě o deset let dříve, byla po srpnu 1968 z edičního plánu vyřazená, a prvních prozaických knížek jsem se dočkal až v polovině osmdesátých let. A pokud jde o to odskakování, tak čas od času si odskočím k dramatickým žánrům a publicistice. V 90. letech jsem si vydělával na živobytí psaním reklamních textů, což je dost opovrhovaná živnost. Ale pro reklamu platí totéž co pro politiku i literaturu, a vlastně pro každou lidskou činnost. Může být dobrá i špatná. V reklamě bohužel mívá poslední slovo klient, takže často dojde na slova Jana Wericha: „To je blbý, to se bude líbit!“

Nakladatelství MOBA vydalo na podzim loňského roku váš poměrně rozsáhlý román Odcizená krajina. Prozradíte těm, kteří ho na rozdíl ode mne nečetli, o čem pojednává?

O osudech několik navzájem spřízněných lidí z Neveklovska, kteří na vlastní kůži zažívali a zažívají společenské turbulence od roku 1938 až po dnešní dny – okupace, státní převraty, znárodňování i privatizování, pronásledování i rehabilitace. Líčí i osudy stejnojmenného a po listopadu 1989 ukradeného obrazu surrealistického malíře Tomáše Rajena. Ten obraz má v knize magickou schopnost usvědčovat viníky onoho trojího odcizení krajiny i sebe sama. A konečně je také o přizpůsobování i vzdorování, vině i nevinně, trestu i beztrestnosti.  

Co vás vedlo k napsání Odcizené krajiny, která mě osobně dost strhla? Zamýšlel jste jejím prostřednictvím vzkázat něco společnosti?

Budete se možná divit, ale mým hlavním motivem byl lustrační zákon, který, ačkoli byl po roce 1989 přijat jen jako dočasná právní norma, platí dodnes. A to navzdory tomu, že je v hrubém rozporu s Ústavou ČR i legislativou EU, protože vychází z principu kolektivní viny. Ale u nás je dočasnost dost podivná kategorie. Vzpomeňte si na sovětská vojska po srpnu 1968 „dočasně“ umístěná na našem území! Vzkazovat společnosti jsem nic nechtěl, nejsem žádný mesiáš, i když mesiášským komplexem jsem kdysi do jisté míry trpěl, ale na postavě Přemysla Rataje jsem chtěl čtenářům ukázat, jakým způsobem se dostávali mnozí budoucí „spolupracovníci“ do spárů StB.

Nalezne čtenář v Odcizené krajině i vaše vlastní zážitky a zkušenosti? A pokud ano, jaké?

Samozřejmě. Snad jenom spisovatelé sci-fi a fantasy vůbec nevycházejí z vlastních zážitků. Do Odcizené krajiny jsem promítl své zkušenosti ze stavby, divadla, redakce i někdejšího svazu spisovatelů, a to především do zmíněné postavy Přemka Rataje, postavy do značné míry kontroverzní, tedy ani vysloveně kladné, ani vysloveně záporné. Ale taková je většina mých postav a líčených událostí. Černobílé vidění světa mi bylo vždycky cizí.

Kromě románů píšete i detektivky, mnozí čtenáři vás určitě znají pod pseudonymem Michal Fieber. Proč jste se u detektivek rozhodl pro pseudonym a proč zrovna pro toto jméno?

K pseudonymu jsem se uchýlil především proto, abych oddělil své detektivní povídky a romány, u nás tradičně považované za „pouhé“ zábavné čtivo, od své „vážné“ literární tvorby. Ale takové nálepky stejně moc nedrží. Mé detektivky se občas zabývají vážnějšími tématy než mé „vážné“ romány a povídky a ty zase bývají někdy zábavnější než některé mé detektivní příběhy. Mám rád humor, a tak s ním kořením kdeco. A konkrétní podoba mého pseudonymu vznikla ve spolupráci se šéfredaktorem Nedělních novin, které u nás krátce vycházely v devadesátých letech, ale ve kterých jsem stihl otisknout na pokračování svou detektivní novelu Smrt na swingers party (později vyšla v knize Vraždy v lepší společnosti). Vzali jsme tenkrát křestní jméno mého nejmladšího syna a německé příjmení, které v češtině znamená „horečka“. Ale dost dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že jako příjmení zvolím jiné německé podstatné jméno, a to Kiebitz, ze kterého pochází oblíbený český výraz „kibic“. Kiebitz je totiž německý výraz pro čejku, a ta podle antické pověsti přišla na svět tak, že jistý starověký filozof svrhl svého žáka, který mu přerostl přes hlavu, z athénských hradeb, ale bohyně Palas Athéna ho včas proměnila právě v čejku, která od těch dob, pamětliva svého pádu, lítá nízko u země...

To je hezká legenda. Chcete tím naznačit, že máte za sebou také nějaký pád?

Ano, a ne jenom jeden. Párkrát jsem si v životě natloukl, ale naštěstí se vždycky našel někdo, kdo mě před tím nejtvrdším dopadem uchránil. Teď už si moc nevyskakuji a pro jistotu se vyhýbám lysohlávkám všeho druhu, abych náhodou opět nenabyl falešného dojmu, že mi narostla křídla.

Nevím, jestli vám správně rozumím, ale i detektivka může být někdy riskantní, ne? A k poezii má přitom dost daleko. Nebo se mýlím?

Jak která a jak v čem. Já jednotlivé části svých detektivek rád uvádím vlastním čtyřverším coby mottem. Tak třeba třetí a závěrečnou část mé Školy detektivů (MOBA, 2012) předznamenává čtyřverší:

 

Kde pomstychtivost žluté zuby cení,
nejlepší prevencí zůstává odpuštění.
Ba ani tam, kde vztek má posvícení,
nad odpuštění lepší know-how není. 

 

Určitě je velký rozdíl mezi psaním poezie, i když jde třeba jen o pouhé motto, a psaním prózy či divadelní hry. Jak ten rozdíl zvládáte? Máte třeba pro různé literární žánry různé rituály?

Ne. Téma si obvykle samo vynutí svou formu a já se jí podřídím. Spíš jde o různou techniku psaní. Verše jsem rád vymýšlel na rybách, obvykle v noci na břehu řeky a pod nebem plným hvězd, na osamělých túrách ve Vysokých Tatrách, nebo během jízdy vlakem. Na papír jsem si zapisoval až celou báseň, ale to byla většinou teprve první verze, ke které jsem se znovu a znovu vracel. Někdy jsem udělal i třicet verzí, než jsem byl s výsledkem spokojený. Nedisponuji takovým talentem, jaký měl třeba Jiří Orten, který dokázal napsat báseň hned napoprvé – a skvělou. A nemám rád „básníky“, kteří sice také napíšou báseň „jedním vrzem“, ovšem takovou, která má k dokonalosti hodně daleko. A próza? Ta chce „sicflajš“ a soustředění. První verzi píšu téměř automaticky – chrlím slova a věty na papír podobně jako chrlí velryba vzduch a vodu. Druhý den se k napsanému vracím jako filmaři ke své denní práci – škrtám a mažu. A když takový román tímto způsobem dopíšu, dám si dva tři měsíce stop-time. Pak ho po sobě začnu číst a upravovat. Obvykle dělám tři vody, jako kdysi pradleny, které opraly prádlo ručně a pak ho třikrát máchaly.  Ale divadelní text vyžaduje – alespoň v mém případě, něco mezitím... Protože jsem ovšem „skřivánek“ a ne „sova“, píšu nejradši ráno a dopoledne. Takže mým jediným rituálem je ranní káva, kterou zapíjím různé léky (s věkem jich bohužel přibývá), přičemž poslouchám hudbu a luštím křížovky, abych si rozhýbal šedé buňky mozkové, o kterých tak rád mluvil Hercule Poirot. 

 Jak velkou důležitost mají ve vaší tvorbě láska a sex?

Podobnou jako v životě. Tedy dost velkou. Láska a sex jsou dvě strany jedné mince. Když jedna strana chybí, mince obvykle ztrácí svou cenu. Nebo na ní – jako rarita - naopak silně získává, ovšem jen u sběratelů a soudních znalců. Ale tohle mé tvrzení berte s rezervou, protože v životě ani v literatuře neexistuje nic, co by mělo obecnou a neměnnou platnost. Nadarmo se neříká, že změna je život.

Je nějaká kniha nebo postava, která se vám psala opravdu těžko? A pokud ano, proč?

Obvykle se mi hůř píšou - z celkem pochopitelných důvodů - ženské postavy. Jinak obecně platí, že čím je kniha delší, čím víc postav v ní je, tím těžší je pro mne dotáhnout ji do konce bez nějakých větších prohřešků proti uvěřitelnosti příběhu či vnitřní logice postav. Zdeněk Svěrák jednou napsal něco v tom smyslu, že psát román je jako orat velké pole, zatímco psát povídky jako okopávat záhon. A že on na velké lány nemá a proto radši pracuje jen na „zahrádce“. Ale mně to nedá. Kdybych byl malíř, tak bych řekl, že mě lákají „velká plátna“, i když dělat miniatury je snazší a zábavnější.  

Publikoval jste před sametovou revolucí i po ní, můžete tedy srovnat i čtenářský vkus. Co myslíte, změnil se hodně? A pokud ano, v čem?

Změnil se dost radikálně. Před rokem 1989 u nás nevycházel vyslovený literární brak typu prvorepublikových rodokapsů či červené knihovny. Knižní produkce vychovávala čtenáře k větší náročnosti, i když měřítka kladená na různé autory, nebyla ani zdaleka stejná. Tenkrát ovšem v Čechách a na Moravě působilo jen několik desítek nakladatelství. Dnes jsou jich tisíce a většině z nich jde hlavně o zisk. To je konec konců v soukromém podnikání pochopitelné. Horší už je, že většina dnešních nakladatelů nemá ctižádost svých nejlepších prvorepublikových předchůdců, kteří vydáváním pokleslé literatury vydělávali nejen na své vily a auta, ale i na kvalitní krásnou literaturu, které pomáhat na svět považovali za svou čestnou povinnost. U nás tzv. konzumní literatura tvrdě válcuje literaturu uměleckou. Je pravda, že dnes mohou na knižním trhu najít bez problémů tu „svou“ knihu i čtenáři, kteří na náročnější literaturu prostě nemají, což dříve nemohli, ale literaturu jako celek to dost devalvuje, hodnotová měřítka jsou rozmazaná. Přispívá k tomu i nemalá část literární kritiky, ale i poroty těch nejvýznamnějších literárních cen, a to tím, že pěstují kult „vysoké“, experimentální a pro většinu lidí obtížně čitelné literatury, jakou akceptuje jen úzká vrstva těch nejvyspělejších čtenářů, literárních profesionálů a snobů. Zlatá střední cesta je u kritiky v opovržení a propast mezi vyvolenými a přehlíženými se prohlubuje a rozevírá jako tektonická puklina. Je to podobný vývoj jako u tzv. vážné a populární hudby.  

Setkal jste se během vaší literární tvorby s cenzurou? Myslíte si, že k ní dochází i dnes?

V roce 1968 byla u nás oficiální cenzura zrušená a už ji nikdy nikdo neobnovil. V normalizačních dobách ovšem existovala sice nepřiznaná, ale všeobecně známá cenzura skrytá. V oblasti literatury ji pod politickým tlakem stranických orgánů, ministerstva kultury a úřadů pro tisk a informace realizovaly redakce nakladatelství, novin a časopisů, a to v míře přímo úměrné zbabělosti, opatrnosti, odvaze a šikovnosti konkrétních redaktorů a šéfredaktorů. Dnes existuje pouze neoficiální, ale o to účinnější bojkot nepohodlných autorů ze strany mnohých nakladatelů a tzv. cenzura mlčením, realizovaná většinou médií. Za jejich porušování už naštěstí nehrozí trestní postihy, ale ty existenční ano. Mohl bych vám vyjmenovat desítky autorů, kteří jsou dnes ve většině nakladatelství, novin, časopisů, rozhlasových a televizních stanic nežádoucí, protože byli – řečeno slovy jednoho z nejznámějších literárních kritiků 50., 60. i 90. let – zatlačeni do „bezvýznamnosti“.

Na jaké knize právě pracujete? Bude to sbírka povídek, román, detektivka, či něco úplně jiného?

Momentálně nepracuji na ničem a lížu si rány, protože mě zlobí zdraví. Ale před časem jsem spolu s MVDr. Karolinou Svobodovou dokončil detektivní knížku Veterinární vraždy, nedávno jsem dodělal poslední verzi retrorománu Most přes řeku zapomnění a taky jsem napsal mírně globalizovanou českou tragikomedii Happy birthday!

Kdy se asi tak dostanou ke čtenářům a divákům?

Veterinární vraždy plánuje na příští rok nakladatelství MOBA, kde rukopis loni získal druhé místo v soutěži O poklad benátského kupce. Pro Most přes řeku zapomnění teprve hledám nakladatele, ale vypadá to docela slibně. A onu divadelní hru jsem psal pro českodubský ochotnický soubor Vojan. Nebudou-li ji podještědští ochotníci chtít, zkusím ji nabídnout některému profesionálnímu divadlu.

Tak ať to všechno vyjde! Těším se na ně už teď. A děkuji za rozhovor. 

 

Jaroslav Čejka:

 - * 26. 10. 1943

 - básník, spisovatel, dramatik a novinář

 - za svůj život vystřídal širokou škálu nejrůznějších povolání, z nichž se mu mnohá stala inspirací a předlohou v jeho literární tvorbě

 - je autorem více než dvou desítek prozaických knih a básnických sbírek

 - v posledních letech publikuje také detektivní příběhy pod pseudonymem Michal Fieber

 - jeho nejnovější román Odcizená krajina, který na podzim roku 2013 vydalo nakladatelství MOBA, byl literárním kritikem Práva a spisovatelem Františkem Cingerem vyhodnocen jako jeden z pěti nejlepších románů roku 2013

Marta Janošová

Marta Janošová

Marta Janošová

Literatura, knižní recenze, rozhovory...

REPUTACE AUTORA:
0,00

Tipy autora